Co vznikne když se sejdou 4 výborní muzikanti a dají dohromady pseudo-soundtrack? Odpověď najdete desce Rome.
Danger Mouse je mladý americký producent, držitel několika cen Grammy, který se podílel se třeba na desce Gorillaz Demon Days či momentálně produkuje desku U2. Daniele Luppi je italský skladatel, který se věnuje převážně filmové hudbě. Oba dva milují staré italské spaghetti westerny a obdivují italského skladatele filmové hudby jménem Ennio Morricone. Rozhodli se tedy vytvořit album na motivy těchto filmů, soundtrack, ke kterému nebyl natočen film.
Desku dával Danger Mouse dohromady přes 5 let a celé natáčení sám financoval. Jak říká, nebylo možné požádat nahrávací společnost o peníze na desku, ze které ještě sám nevěděl, jestli něco bude.
Oba hudebníci si udělali několik výletů do Říma, kde se nahrávala většina celé desky. Sháněli tam tam k zapůjčení staré originální hudební nástroje a kontaktovali také žijící hudebníky, kteří nahrávali skladby do westernů ještě v šedesátých letech. Těmto hudebníkům je dnes někdy i přes 80 let, přesto nabídku na nahrávání přijali a sešli se ve studiu ve stejném složení jako před čtyřiceti lety.
Album obsahuje celkem 15 skladeb, z toho pouze 6 z toho jsou skladby se zpěvem.
O ženský hlas na albu se posrala velmi známá Norah Jones. Texty ke všem třem písním, které Norah zpívá, napsal sám Danger Mouse.
Hledání pánského hlasu na desku bylo prý těžší a nakonec padla volba na momentálně velmi oblíbeného zpěváka Jacka Whita (dříve z The White Stripes, nyní na sólové dráze). Jack White, který je v posledních letech velkou stálicí na americkém hvězdném nebi, v písních předvedl natolik jiný odstín svého hlasu, že zmátl i své zaryté fanoušky. Jack sám otextoval všechny 3 písně, které na albu zpívá.
Podle mého názoru je nejlepší píseň z celého alba skladba "Two Againts One", kterou zpívá právě Jack White
Další skvělá píseň zpívá zase Norah Jones - "Season´s Trees"
Deska vyšla v roce 2011 a sklidila většinou velmi pozitivní recenze. Kritikům, kterým se deska až tolik nelíbila tvrdí, že producent měl ještě postoupit o krok vpřed a na albu ukázat něco nečekaného, což slavný Ennino Morriconne často dělal a jeho dílo to odlišovalo od ostatních. Další kritikům a některým fanouškům Jacka Whita se zase nelíbí, že deska obsahuje převážně instrumentální písně. Danger Mouse mohl podle nich využít své dva zpěváky, především Jacka, na desce více.
Chápu co tím obě kritizující strany chtějí vyjádřit, ale k této desce je třeba přistupovat jako ke splnění dětského snu a taky jako k soundtracku, i když k němu není žádný film. Filmová hudba se dříve skládala převážně z instrumentální hudby a zpívaných písní tam byla menšina. Producent Danger Mouse sice měl k ruce dva vynikající zpěváky, ale do jeho konceptu se nehodilo více jako 6 zpívaných písní. Možná se dočkáme další spolupráce těchto hudebníků na jiném projektu. Deska Rome je pocta italskému hudebníkovi a ne prvoplánovitě napsaná deska tak,aby se co nejvíce prodávala. Je to deska čtyř vynikajících muzikantů natočená pro radost a je to z ní velmi cítit.
Rozhodně doporučuji alespoň poslechnout.
Žádné komentáře:
Okomentovat